Taťjana Medvecká: Dcery se za ni styděly, po zpackaném snu přišel nečekaný zlom

Oblíbená herečka otevřeně hodnotí pět desítek let na divadelních prknech, složité rodinné vztahy i osobní přešlapy. Popisuje těžké chvíle v Národním divadle i chování dnešní nejmladší generace diváků.

Přední česká herečka, která je pro mnoho diváků spojená s naší první scénou, se narodila v roce 1953 v Praze. Od dětství recitovala, věnovala se tanci a navštěvovala dramatický kroužek. Její původní velký sen o kariéře profesionální baletky se sice po neúspěšných zkouškách na školu zhroutil, ale toto zklamání ji nasměrovalo k divadlu. Na DAMU ji přijali předčasně, rovnou z druhého ročníku gymnázia. Studium úspěšně absolvovala v roce 1975 a hned se stala členkou činohry Národního divadla, kde hostovala už během školních let.

Úspěchy a neochvějná láska k divadlu

Mladá umělkyně v začátcích bodovala u publika i kritiky nevšedním pojetím temperamentních dívek. Záhy však projevila mimořádné schopnosti pro charakterní herectví, které propojila s pěveckým talentem a citem pro krásu mluveného slova. Výrazně se prosadila například v inscenacích Naši furianti nebo Zahradní slavnost.

Už během studií si jí všimli také filmoví tvůrci. Její první velká role přišla v roce 1976 v oblíbené komedii Marečku, podejte mi pero!, kde ztvárnila studentku, s níž randil Jiří Schmitzer. Za své divadelní výkony obdržela dvě Ceny Thálie – v roce 2000 za roli Alžběty v Marii Stuartovně a v roce 2002 za inscenaci Poprvé vdaná. Její hlas navíc důvěrně znají rozhlasoví posluchači. V této oblasti získala Rozhlasovou cenu Thálie a hned sedmkrát zvítězila v anketě Neviditelný herec. Zatímco v kariéře zářila, v soukromí řešila nečekané starosti. Její dcery Kateřina a Kristina se totiž za matčinu slávu v dětství styděly, protože kvůli ní přicházely o kamarády.

„Jsem trochu úkaz, “ říká paní Táňa

V divadelním zákulisí se však čas nezastaví a herečka si plně uvědomuje svůj věk. V rozhovoru otevřeně prohlásila: „Pro některé své mladé kolegy jsem trochu úkaz, protože před padesáti lety nebyli na světě ani jejich rodiče. Pro mě je to potvrzení, jak rychle život utíká. Uvnitř si připadám jako ta holka, která přišla před padesáti lety, jen jsem hodně jetá.“

Na otázku, zda ji na první scéně může ještě něco překvapit, reagovala slovy: „To víte, že ano. Divadlo je živý organismus. Lidé, situace i věci se neustále mění. Moje láska k němu ale zůstává neochvějná.“

Ne vždy to ale bylo snadné. Během let přišly i chvíle pochybností a touha odejít. „To bezesporu. Nebyly tam vždy lehké doby, člověk prochází sinusoidami nahoru a dolů. Zažila jsem období, kdy jsem si říkala: Pane Bože, jak já tady přežiju nebo jak já to tady vydržím, vždyť mě vlastně nevyužívají? Ale vždycky jsem si tak nějak našla něco jiného nebo se intenzivněji věnovala jiné práci,“ uzavírá herečka.

Skoro vše se změnilo, publikum nadšeně řve

Proměnil se také styl hraní, i když velké historické budovy mají stále své pevné zákonitosti, kterým se herci musí podřídit. „I když byste se hodně chtěli přizpůsobit, tak ty domy – Národní divadlo nebo Stavovské divadlo – musíte takzvaně naplnit. Ty vás dostanou. Když si tam budete něco žužlat na forbíně a budete mít pocit, že jste blízko lidí a můžete to říkat takhle ledabyle, tak vás na galerii opravdu nebude slyšet. Ono si to žádá svoje. A musím říct, že i někdy třeba diváci řeknou: Ale my jsme neslyšeli nebo nerozuměli. Je to náročná disciplína,“ popisuje úskalí první scény.

Velká očekávání diváků a slavnostní atmosféru vnímá neustále. Mnohdy ji ale překvapí reakce nejmladší generace, která se chová úplně jinak, než bylo v minulosti zvykem. „Musím říct, že mě to mnohdy i překvapí. Když se jim to líbí nebo jsou nějak zasaženi, tak reagují tak, jak jsme my nebyli zvyklí, že by se v Národním divadle reagovalo: ‚Wow!‘ Řvou jako na nějakém rockovém koncertu. To je pro nás starce mile překvapivé,“ líčí herečka. Stává se to podle ní například u představení Kytice, kde mladí diváci sledují Františka Němce, jak jen stojí a přednáší těžký text. „A potom, když se jde František klanět, tak ‚wow‘. Protože je to už nezvyklé vidět něco takového,“ dodává.

Vlastní dcery se styděly, dnes v roli babičky bojuje s časem

Náročné povolání mělo vliv také na její soukromí. Své dcery vychovávala po boku scenáristy Jiřího Dufka v době, kdy byla její popularita pro děti spíše přítěží. Kvůli velkému zájmu zažívaly dcery ve škole závist spolužáků a za povolání své matky se styděly, protože kvůli tomu ztrácely kamarádky. Možná i proto si ani jedna z nich nakonec nezvolila uměleckou dráhu.

Dnes je situace jiná, avšak skloubit rodinu s prací zůstává těžké. Na přímou otázku, zda zvládá úlohu hlídací babičky, reagovala upřímně: „Bohužel hlídací babička nejsem. Samozřejmě si umím ve svém pracovním kalendáři vyšetřit okénko na vnoučata, abych s nimi byla, aspoň málo, protože čas utíká a děti tak rychle rostou!“ Radost jí dělají dvě vnučky a pětiletý vnuk, o kterém s úsměvem dodala: „Ještě je takový, že ho pomuchlám a on to vydrží. Krása. Všichni mi dělají radost.“

Při rozhodování o nových projektech se už nenechá do ničeho nutit. Klíčový je pro ni text, režisér a obsazení. Sama popisuje své aktuální nastavení slovy: „Hodně důležitý je pro mě scénář, pak samozřejmě kredibilita režiséra. Když vím, že má za sebou výstupy, nad kterými visí otazníky, hodně danou nabídku zvažuju. A pak jsou pro mě určující kolegové, s nimiž bych se měla při práci setkat. Zaplaťpánbůh jsem v situaci, kdy nemusím brát všechno, že už si jaksi můžu vybírat. A za to jsem vděčná.“

Selhání z mládí jako životní tíha

Taťjana Medvecká dodnes otevřeně hovoří o svém členství v komunistické straně během minulého režimu, což s odstupem let považuje za velký životní přešlap. Přiznává, že během studií podlehla silnému společenskému tlaku a nedokázala tehdy říct rázné ne, přestože ji k podpisu nikdo fyzicky nenutil.

Na toto téma upřímně říká: „Beru to jako selhání, protože mi nikdo nestál s kvérem u hlavy. V okamžiku, kdy se mě na to paní profesorka zeptala, bylo to jako zásah bleskem – a já podepsala.“ Tato ochota přiznat vlastní slabost bez vytáček ukazuje její schopnost sebereflexe, která u veřejně známých osobností nebývá samozřejmostí.