Zuzana Stivínová: Útěk z Národního divadla a odmítnutý Hollywood

Známá herečka sice pochází z umělecké rodiny, ale svůj úspěch si musela tvrdě vybojovat. Kvůli profesní cti se nebojí nekompromisních rozhodnutí ani konfliktů s režiséry.

Umělecké geny a těžká volba mezi hudbou a divadlem

Narodila se v roce 1973 v Praze jako dcera hudebníka Jiřího Stivína a vnučka herečky Evy Svobodové. Kumšt má v krvi, ostatně její teta zářila na divadelních prknech před svou emigrací do Francie. Zuzana, která vyrůstala se třemi sourozenci, od dětství věděla, že se chce věnovat něčemu kreativnímu. Dlouho však váhala, zda zvítězí hudba, nebo divadlo. Ve světě hudby byla jako doma, brzy se naučila hrát na violoncello.

Nakonec zvolila kombinaci obojího a nastoupila na hudebně-dramatický obor pražské konzervatoře, kterou úspěšně absolvovala v roce 1992. Už během studií hostovala v Semaforu (Kytice II), Divadle E. F. Buriana a tehdejším Realistickém divadle Z. Nejedlého. Její kroky vedly také do Divadla Na zábradlí, kde ztvárnila roli Kláry v Donu Juanovi pod vedením Jana Grossmanna. V letech 1991 až 1994 účinkovala v divadelním spolku Kašpar. Jako jeho členka nastudovala třeba Roxanu v Cyranovi z Bergeracu či slečnu Kinianovou v inscenaci Růže pro Algernona v režii Jakuba Špalka. Diváci ji mohli vidět také v představení Hodina mezi psem a vlkem.

Talent roku, který utekl z první scény

V roce 1994 přišel pro mladou herečku kariérní zlom v podobě stálého angažmá v Národním divadle. Na naší první scéně excelovala jako Desdemona v Othellovi, Maryša, Imogena v Cymbelínovi, Varvara ve Višňovém sadu nebo Markétka ve Faustovi. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a záhy obdržela prestižní Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Souběžně zvládala hostovat v Divadle Na zábradlí, kde ji režisér Petr Lébl obsadil do role Sally Bowlesové v kultovním Kabaretu.

Jenže zlatá klec Národního divadla jí brzy začala být těsná. Stivínová se na první scéně cítila velmi omezeně. Toužila kombinovat více uměleckých složek, chtěla zapojit svůj pohybový a pěvecký potenciál, což jí čistá činohra neumožňovala. V roce 2000 se proto rozhodla k radikálnímu kroku a ze zlaté kapličky odešla. Zamířila do Paříže, kde se neúspěšně pokusila získat angažmá u slavného Petera Brooka. Po návratu domů působila na volné noze. V Brně s Bolkem Polívkou nazkoušeli inscenaci Variace na chlast, kde zvládla náročnou trojroli. S Národním divadlem nepřerušila kontakty úplně, vracela se tam jako host do hlavních rolí v inscenacích Maryša a Markéta Lazarová. Výraznou stopu zanechala také v divadle Globe, kde účinkovala v Shakespearově Hamletovi.

Vzpoura proti scénáři a filmové nominace

V uměleckém prostředí je známá tím, že vyžaduje precizní přípravu. Její profesní čest jí nedovoluje bezhlavě plnit pokyny, které její postavě škodí nebo nedávají smysl. Pokud se na place setká s chaosem, dokáže se ozvat a prosadit si změny. Svůj nekompromisní přístup k práci sama popsala v jednom z rozhovorů: „Nemám ráda, když režisér neví, co přesně po mně chce.“

Tento pevný postoj k řemeslu se jí bohatě vyplatil. Formoval totiž role, které dodnes patří k vrcholům české kinematografie a přinesly jí velké uznání. Režisérka Věra Chytilová ji obsadila do role veterinářky Lenky ve snímku Pasti, pasti, pastičky. Tento výkon jí vynesl první nominaci na Českého lva za nejlepší hlavní herecký výkon. Celkem byla na tuto cenu nominována třikrát. Druhou nominaci za nejlepší vedlejší roli získala v roce 2000 za film Anděl Exit a třetí v roce 2003 za hlavní roli v psychologickém dramatu Nevěrné hry. Všechny tyto úspěchy potvrdily, že její odmítání slepé poslušnosti a jasný názor na roli vedou k pozoruhodným výsledkům.

Proč odmítla StarDance?

Od komerčních, byť populárních projektů, si drží jasný odstup, což ukázala i odmítnutím účasti v populární taneční soutěži StarDance. „Když mi přišla nabídka na StarDance, odmítla jsem ji. Nechci být závislá na tom, že mě má někdo rád, posílá mi hlasy a já postupuju díky jeho sympatiím. Ne, já potřebuju, aby mi moji diváci uvěřili, že jsem třeba zrovna tou zmiňovanou vražedkyní, a ne že jsem jim sympatická. V tom je rozdíl mezi hercem, který vytváří postavy, a hercem, který je natolik známý, že se stane celebritou.“ Podobně odmítá i běžná muzikálová angažmá, která považuje za „líbivou muzikantskou šmíru, kde se zanedbává herecký projev“.

Oběť pro rodinu a americká krize

Vynikající jazyková vybavenost, včetně plynulé francouzštiny a slovenštiny, otevřela Zuzaně Stivínové dveře do světa. Ona však dala přednost rodině a kariéru v zahraničních produkcích odsunula na druhou kolej. Kvůli dvěma malým dětem a divadelním závazkům opakovaně odmítla lákavé nabídky na role ve francouzských i amerických filmech, včetně účasti v celosvětovém hitu Mission: Impossible, který se natáčel v Praze.

V době největšího domácího pracovního vytížení pak riskovala všechno. Když manžel dostal skvělou pracovní nabídku v USA, rozhodla se odejít do Států s ním. Byla tehdy vyčerpaná z náročných tuzemských projektů, jako byla jazzová opera Dobře placená procházka v Národním divadle nebo Havlovo Odcházení, a chtěla konečně vidět své děti vyrůstat.

Teprve v USA přišel tvrdý náraz a prožila si tam vlastní krizi, protože slavná filmová série už byla minulostí a v New Yorku musela začít od úplné nuly. Seděla na dětském hřišti a uvědomovala si, že chytání syna pod klouzačkou je možná to jediné, co ji teď čeká. Teprve když se v novém prostředí naučila anglicky tak dokonale, aby rozuměla i vtipům a dokázala popsat jemné emoce, začala obcházet běžné otevřené divadelní konkurzy. Pobyt v Americe nakonec brala jako „život navíc“, který ji naučil žít v přítomnosti a jejím dětem otevřel obzory.

Velký návrat do Národního divadla

Ačkoliv okolí tvrdilo, že jí manžel zkazil kariéru, ona to viděla jako výhodu – vrátila se neokoukaná. Z Národního divadla původně odešla hlavně kvůli sobě, protože chtěla žít svůj vlastní život. Po návratu domů sice děti musely dohánět češtinu, ale jí samotné se začalo stýskat po velkém jevišti.

Touha po stabilním souboru nakonec zvítězila. Od roku 2019 se po letech na volné noze oficiálně vrátila do stálého angažmá v Činohře Národního divadla. Staří kolegové ji v rekvizitárně vítali s otevřenou náručí. Velkou souputnicí jí byla Vlasta Chramostová, kterou navštěvovala do posledních chvil.

Pro každou roli si drží svůj rituál, který s Chramostovou začala při inscenaci Maryša – speciální parfém. Pro Maryšu to byl olejíček s tóny mateřídoušky a tymiánu, pro bláznivou Alexandru v Markétě Lazarové zase pižmo. S úsměvem dodává, že má radost, že se některé věci na naší první scéně vůbec nezměnily.