Vlastimil Harapes konečně najde věčný klid. Uloží ho na Vyšehradě
Tanečník, choreograf a herec Vlastimil Harapes (1946–2024) bude mít hrob na Vyšehradském hřbitově, kde odpočívá řada významných osobností české kultury.
Na financování celého projektu vznikla veřejná sbírka na platformě Donio, označená jako Memoriál Vlastimila Harapese, kterou iniciovala společnost Sabongui Production. Do kampaně se může zapojit kdokoli. Organizátoři zdůrazňují význam každého příspěvku včetně symbolických částek. Vybrané finance půjdou na vytvoření pomníku akademickým sochařem Jaroslavem Urbánkem, instalaci pomníku, přípravu a úpravu terénu, znalecký posudek potřebný k odkupu hrobového místa, nájem místa na období 10 let, základní údržbu a vytvoření i provoz webové prezentace memoriálu vlastimilharapes.cz, která bude obsahovat informace o jeho životě a díle.
Technika, mezinárodní angažmá a klasický repertoár
Význam Vlastimila Harapese pro tuzemskou kulturu spočíval v propojení klasické školy s moderním výrazem. Absolvoval Taneční konzervatoř v Praze a od roku 1966 byl členem a později sólistou Baletu Národního divadla. Jeho technický přístup stál na absolutní synchronizaci pohybu s rytmickou strukturou skladby. Samotný umělec své vnímání tance popsal slovy: „Pro mne je nejdůležitější respektovat muziku. Tančím hudbu ne na hudbu.“
Během aktivní kariéry ztvárnil přes padesát hlavních rolí. Mezi nejvýznamnější baletní tituly patří Labutí jezero (Princ), Giselle (Albert), Louskáček, Spartakus (titulní role) a Macbeth v choreografii Jiřího Blažka. Přestože v začátcích na konzervatoři se potýkal s řadou problémů, jeho předsevzetí „Budu nejlepším tanečníkem a hotovo“ se brzy naplnilo. Mezinárodní renomé mu vyneslo stálé angažmá v rýnském baletu v Düsseldorfu a Duisburgu v letech 1977 až 1983.
Jeho přínos tkví také v emancipaci mužského tance, který v té době plnil v českých zemích spíše partnerskou a zvedací funkci. Harapes zavedl do interpretace silové, atletické prvky a vysoké skoky, čímž vyrovnal postavení tanečníka vůči primabaleríně. Jako pedagog na Taneční konzervatoři a pozdější profesor na AMU formoval metodiku výuky partnerského tance. Jeho styl práce ovlivnil původní tvorbu, kdy pro něj choreografové a režiséři jako Petr Weigl tvořili role přímo na tělo, což se projevilo například v baletním filmu Romeo a Julie (1971).
Od filmových rolí k šéfovi baletu
Paralelně s divadelní dráhou se Harapes prosadil v československé kinematografii, kde zúročil svůj civilní herecký projev. Jeho první zásadní rolí byl hrabě Kristián ve Vláčilově historickém filmu Marketa Lazarová z roku 1967. Širokou popularitu mu přinesly komediální role Jindřicha ve filmech Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). Výrazný dramatický výkon předvedl v roli Netvora v Herzově pohádce Panna a Netvor (1978).
Právě po zkušenosti s natáčením svého prvního velkého filmu zvažoval změnu profesního zaměření. Harapes k tomuto životnímu rozcestí poznamenal: „Měl jsem radost, říkal jsem si: Výborně, budu filmový herec. Konečně se zbavím baletu, té hrůzné dřiny. Jenomže film se točil skoro dva roky. Mně bylo osmnáct, Magdě Vášáryové šestnáct. Byly tam neskutečné časové prostoje. Nic se nedělo, stále se čekalo na počasí, na světlo, na kdeco. Takže jsem si říkal: Tak to ne, takhle si svou práci nepředstavuju. Raději se vrátím k tanci.“ Tímto rozhodnutím zůstal věrný divadelní scéně.
V letech 1990 až 2003 působil jako šéf Baletu Národního divadla, kde transformoval porevoluční repertoár a zavedl do Prahy díla světových choreografů, jako byl Glen Tetley nebo Christopher Bruce. Svůj postoj k tvorbě shrnul stručně: „Nebýt nikdy sám se sebou spokojený.“ V roce 2011 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet. Své umělecké působení po odchodu z první scény rozšířil o činoherní a pěvecké role, kdy se stal stálým hostem v divadle Semafor. Zde vystupoval například v hudebních inscenacích Prsten pana Nibelunga nebo Lysistrata.
Léta po ukončení aktivní kariéry
Po odchodu z Národního divadla Vlastimil Harapes pokračoval v pedagogické práci, vedl baletní semináře a hodnotil mezinárodní taneční soutěže. V roce 2012 oficiálně spojil své jméno s Českým hnutím Speciálních olympiád pro sportovce s mentálním postižením a stal se jeho čestným předsedou. V této pozici aktivně propagoval integraci znevýhodněných osob prostřednictvím sportu.
Ve veřejném prostoru se otevřeně vyjadřoval ke stavu české kultury, k problémům s financováním regionálních divadel a k úrovni tanečního vzdělávání v zemi. Byl pravidelným hostem televizních diskusí a rozhlasových pořadů, kde srozumitelnou formou přibližoval baletní řemeslo široké veřejnosti a obhajoval klasické umění. Až do závěru života se věnoval podpoře mladých interpretů a působil jako odborný konzultant pro divadelní soubory, čímž si udržoval stálý vliv na domácí kulturní scénu.
Sousedství na Vyšehradském hřbitově
Na tomto národním pohřebišti bude pomník Vlastimila Harapese sousedit s hroby významných osobností české kultury. Odpočívají tu skladatelé Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, operní pěvkyně Ema Destinnová, spisovatelé Karel Čapek a Božena Němcová, šansoniérka Ljuba Hermanová nebo zpěváci Waldemar Matuška a Hana Zagorová. Vyšehrad tak poskytne důstojné zázemí pro vybudování trvalého pietního místa, které připomene odkaz jednoho z nejvýznamnějších českých tanečníků dvacátého století.